Vzdělání můžeme považovat za jednu z nejdůležitějších hodnot společnosti. Vzdělání nám nabízí jistou společenskou prestiž, výběr z nabídky dalšího studia nebo pestrou škálu zaměstnání. Dítě trpící specifickou poruchou učení má v osvojování si dovedností zajišťujících vzdělání problém. Projevy jsou totiž prakticky nepřehlédnutelné a sociální reakce na tyto obtíže nejsou příliš pozitivní. Dítě může mít potíže začlenit se do společnosti, kam biologicky patří. Tlak, který je na něj kladen, ovlivňuje jeho osobnost a v konečných důsledcích může mít negativní vliv na jeho život.
DYS jako problém
Problematika specifických poruch učení (ve zkratce SPU) představuje při vzdělávání problém. Jedná se o různorodou skupinu poruch, které se projevují u žáků na začátku školní docházky, kdy žákovi dělá potíž osvojit si právě dovednosti čtení, psaní, počítání a jiné nepostradatelné dovednosti. Můžeme sem zařadit poruchy jako např.: dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, dysortografie, dyspraxie ad.
SPU nejsou zapříčiněny výukovým zanedbáním, ani nesouvisí s mentální úrovní dítěte nebo jinými nespecifickými problémy. Příčinou specifických poruch učení bývá defekt či deficit funkční oblasti centrální nervové soustavy, důležité pro rozvoj jistých dovedností. Pro úspěšné ovládání školních dovedností (čtení, psaní, počítání…) musí mít dítě správně rozvinuté především dílčí funkce, podmiňující právě úspěšnost jejich naučení a ovládání. Mezi dílčí funkce řadíme obecně schopnosti zrakového, sluchového a prostorového vnímání, schopnost seriality a intermodality.
Mezi nejčastější projevy, s kterými se lze setkat patří záměny podobně vypadajících písmen (b/d/p, m/n, a/e), přesmyky slov či slabik (spát/psát), rozpoznávání tvrdých a měkkých hlásek (dy,ty,ny/di,ti,ni), obtíže v oblasti sluchové analýzy a syntézy, obtíže rozlišit sluchem podobná slova (koza/kosa), obtížné zapamatování a vybavení si tvarů (písmen, číslic), vynechávky diakritických znamének, problémy s orientací na pracovní ploše, domýšlení koncovek při čtení a spousty dalších.
Co se může dít dál?
S problematikou specifických poruch učení se pojí sekundární projevy, které Věra Pokorná dle svých výzkumů rozdělila na čtyři základní skupiny příznaků.
obranné a vyhýbavé mechanismy
kompenzační chování
agresivita a projevy nepřátelství
úzkostné stažení se do sebe
Obranné a vyhýbavé mechanismy můžeme chápat též jako únikové chování. Dítě se díky poruše liší od intaktních dětí, které rozdíl vycítí a nemusí dítě mezi sebe začlenit. Dítě se nedokáže správně socializovat, což v něm může vyvolávat pocity nejistoty a jistý tlak. Ve škole je na dítě kladen tlak, aby se více snažilo, aby se více soustředilo a lépe pracovalo. I přes snahu dítěte se to však nedaří a dítě selhává – má špatné výsledky ve škole, zapomíná pomůcky, zapomíná domácí úkoly, horší se a je v tzv. bludném kruhu. Zhoršení a školní stres může na žáka působit i v psychosomatické rovině – bolesti hlavy, bolesti břicha, zvýšená teplota. To v konečných důsledcích může vést k časté absenci. Návrat zpět je pak těžký. Motivace žáka se vytrácí a dítě na školu rezignuje. To může vést až k cílenému záškoláctví, podvodům, lhaní. V horším případě se žák může dostat do party záškoláků, kde se jeho vyhýbavé chování bude ještě více podněcovat.
Kompenzačním chováním se myslí v případě neúspěchu žáka nějaká náhrada vynikání. Nemůže-li být žák úspěšný ve školních dovednostech, snaží se vyniknout jinak. Často se stává, že se tyto děti mění v třídní šašky, chcete-li klauny. Zlobí, předvádí se, svým chováním mohou ve třídě narušovat běžný chod a lehce si získají nálepku problémového dítěte.
Napětí způsobené selháním si někteří žáci mohou kompenzovat agresí. Může se jednat o verbální projevy agrese např. posmívání, ponižování, neustálé žalování. Dále sem patří vzpurnost, neposlušnost a v konečném důsledku může docházet i k fyzickému násilí a šikaně.
Na druhou stranu mohou být žáci uzavření, neklidní, ustrašení s pocity méněcennosti. Žáci jsou frustrovaní ze svých častých neúspěchů a mohou snáze podléhat depresím. To se může opět odrazit na jejich somatickém stavu.
Jak bylo zmíněno, tyto děti mají problém se sociálně začlenit. Ještě větším problémem to může být v dospívání. Jsou zde problémy s přechody mezi typy škol (ZŠ>SŠ>VŠ). Adolescent má problémy s udržením kvalitních vztahů. V tom případě se může začlenit do nesprávné party, kde si může připadat konečně důležitě. Mohou nastat experimenty s drogami (cigarety, alkohol,…), krádeže nebo vandalismus. U těchto osob je zvýšené riziko závislostí a v dospělosti především s pracovním uplatněním a opět s udržením kvalitních vztahů.
Existuje prevence?!
Těmto příznakům lze ale předcházet, pakliže bude změněn přístup k dětem ve škole i v rodině. Zásadními výchovnými vlivy, se kterými se dítě setkává, jsou výchovný vliv rodiny a školy. Už v prvopočátcích se může předejít některým důsledkům, pokud bude rodina spolupracovat se školou. Kooperace rodiny a školy je důležitá pro jednotnost a efektivnost práce se žákem s SPU. Pomoc mohou rodiče najít i při spolupráci se specializovanými institucemi. Nejčastěji to jsou pedagogicko psychologické poradny nebo speciálně pedagogická centra (PPP, SPC).
Rodina by měla na své dítě klást přiměřené nároky, které je schopno zvládnout. Podporovat ho v učení. Dále když si na dítě udělají čas, budou se zajímat o domácí úkoly a jejich řešení. Budou k dítěti přistupovat tolerantně a trpělivě, ale zároveň s důsledností. Je důležité, aby dítěti věnovali jistou péči při učení a vypracovávání domácích úkolů. Zavést u dítěte režim dne např. rozfázovat dítěti čas učení a čas odpočinku a dítě správně motivovat. Nenutit dítě k učení, ale vhodně ho k němu vést. Důležitou věcí, která má vliv na další rozvoj dítěte je pozitivní rodinné klima. Špatné výchovné styly mohou podmínit špatný rozvoj dítěte. Liberální ani autoritativní styly výchovy nejsou pro dítě příliš vhodné.
Škola by se měla řídit přístupy, aby jedince se specifickými poruchami učení podporovala. Důležité je nejprve nastavit pozitivní klima třídy, kde žáci spolupracují, kamarádí se a navzájem si neubližují (také vhodně ostatním žákům vysvětlit rozdílné přístupy ve výuce). Na pozitivním klimatu třídy se podílí jak žáci, tak i třídní učitel. V současné době může být nápomocný i školní psycholog či výchovný poradce. V samostatné práci s žákem se SPU učiteli pomáhá několik zásad a postupů, které je třeba dodržovat.
Dnes, v dobách inkluzívního smýšlení, má dítě s SPU možnosti se při správném pedagogickém vedení a rodinnému stylu výchovy vhodně začlenit do kolektivu a zažívat ve škole úspěchy. Zároveň se lze vyhnout i sekundárním důsledkům těchto poruch. Není to však jako mávnutím kouzelnou hůlkou. Vyžaduje to spoustu hodin náročné práce, individuální přístup, přemíru trpělivosti a mnoho dalšího.
Mgr. Petr Klus
Naše zdroje
Fischer, S. et al., 2014. Speciální pedagogika: edukace a rozvoj osob se specifickými potřebami v oblasti somatické, psychické a sociální: učebnice pro studenty učitelství. Praha: Triton. ISBN 978-80-7387-792-7.
Pipeková, J., et al. 2010. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido. ISBN 978-80-7315-198-0.
Vašutová, M. 2008. Děti se specifickými vývojovými poruchami učení a chování a násilí ve školním prostředí. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta. ISBN 978-80-7368-525-6.